Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/110

Tato stránka nebyla zkontrolována

Na bílé zdě stříbrnou zář rozlila bledá luny tvář; vsak hluboko u věži je temno pouhé; neb jasná měsíce světlá moc uzounkým oknem u sklepení dlouhé proletší se změní v pološerou noc. Sloup sloupu kolem rameno si podává temnotou noční. Z venku větru vání přelétá zvražděných vězňů jak lkání, vlasem si vězně pohrává. Ten na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá; polou sedě a kleče půl v hloub myšlének se zabírá. Po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou; myšlenka myšlenkou umírá.

»Hluboká noc! ty rouškou svou teď přikrýváš dědinu mou, a ona truchlí pro mě! — Že truchlí? — pro mne? — pouhý sen! Ta dávno neví o mně Sotva že zítra jasný den nad její lesy vstane, já hanebně jsem odpraven. A ona — jak v můj první den — vesele jasně vzplane.«

Umlknul, po sklepení jen, jež nad sloupy se zdvíhá, dál, dál se hlas rozlíhá; Až — jak by hrůzou přimrazen — na konci síně dlouhé usne v temnotě pouhé.

Hluboké ticho té temnosti zpět vábí časy pominulé, a vězeň ve snách dny mladosti zas žije dávno uplynulé. To zpomnění mladistvých let