právě na místo, kam jsem byl mrtvolu své oběti ukryl. Zřízenci byli uspokojeni.
Moje počínání je přesvědčilo a mně samotnému bylo zvláště jaksi blaze.
Usedli a zatím co jsem vesele zodpovídal jich otázky, žvástali o jiných věcech.
Netrvalo však dlouho a já ucítil, jak blednu, a tu bych si byl přál, aby byli už pryč. Pocítil jsem bolesť v hlavě a začalo mně zníti v uších; oni však seděli a povídali si dále. Znění bylo silnější — trvalo neustále a bralo na se určitější tón. Abych se tohoto strašlivého pocitu zbavil, vmísil jsem se do jich zábavného rozhovoru. Ale zvuk ten trval dále a stával se vždy jasnějším; a konečně přesvědčil jsem se, že neměl původ v mých uších.
Beze vší pochyby jsem zbledl. Hovořil jsem pevněji a hlasitěji. Než i zvuk se sesiloval — co jsem tedy měl počíti? Byl to tichý, dutý, rychlý zvuk — zcela podobný tikotu vatou ovinutých hodin.
Dech se ve mně zatajil, a zřízenci toho nepozorovali. Mluvil jsem ještě živěji, pevněji a hlasitěji — ale i zvuk byl neustále hlasitější. Povstal jsem a hovořil o malichernostech hlasem pozdviženým, provázeje vše prudkými posunky. Nicméně ani to nepomohlo, neboť zároveň i zvuk stoupal. Proč konečně neodcházejí? Jako by mne byli svým chováním popudili, přecházel jsem prudkými kroky sem a tam po pokoji. Vše marno. Zvuk neustále se stupňoval, rostl. Bože! Co jsem