poznal velmi dobře a představil jsem sobě, co asi kmet při něm pocítil. Bylo mi ho líto, ačkoli jsem se uvnitř zaradoval. Věděl jsem, že při dřívějším hlomozu se na lůžku obrátil a po celou tu dobu na lůžku bděl. Stále více přemáhán úzkostí, namáhal se asi pokládati vše za bezpodstatné. Však nedařilo se mu to. Marně by si říkal: Není to nic; je to vítr, který se v krbu točí; snad myš, která po podlaze přeběhla, či snad tichý cvrkot cvrčka.
Tak vysvětloval si stařec vše, hledě se upokojiti. Marně však se namáhal. Vše bez výsledku. Blížící se smrť předstoupila právě před něj, obestírajíc kol duše oběti černé ony stíny — byloť to působení těchto neviditelných stínů, kteréž starci, ač nemohl ničeho ani slyšeti ani viděti, vnuknuly mou přítomnosť, v jeho pokoji.
Když jsem takto delší dobu velmi trpělivě vyčkával, aniž bych jej byl zaslechl ulehnouti, rozhodl jsem se otevříti opět na docela nepatrnou mezeru stínidla své lampy. Učinil jsem tak s největší opatrností. Nelze si vůbec ani představiti, jak tichounce a pomaloučku jsem závorky pootvíral, až konečně slabounký paprslek, tak jemný jako vlákno pavučinové, pronikl mezerou a dopadl na krkavčí oko.
Bylo otevřeno — široce — široce otevřeno, a tento pohled roznítil mne ke vzteku. Zcela jasně viděl jsem je — mdlé, modré — a nad ním ten ohyzdný závoj — až mne mráz projel všemi kostmi mých údů.
