Avšak přece mne snad zaslechl, neboť v témže okamžiku pohnul sebou náhle na lůžku, jakoby byl něčím vyděšen. — Nuže, teď si asi myslíte, že jsem se dal na útěk?
Nikoli! V jeho pokoji byla čirá tma, neboť byl ze strachu před zloději uzavřel i okenice. Věděl jsem tedy, že otevírání dveří nemohl viděti, a s neohroženou vytrvalostí pokračoval jsem v dalším díle.
Konečně vložil jsem hlavu svou dovnitř a počínal stinidla lampičky odhalovati. V tom smekl se mi palec s cínové spony, stařec se vzpřímil na lůžku a vzkřikl: „Kdo to?“
Zůstal jsem úplně tich a neodpověděl jsem. Celou dlouhou hodinu neodvažoval jsem se ani dýchati a nepohnul jsem ani řasou. Mezitím jsem však naslouchal, brzo li se stařec na lůžko opět položí.
Avšak stále seděl vzpřímen a naslouchal právě tak, jako já jsem noc co noc rovněž činíval — naslouchal červotoči ve stěně.
Náhle zaslechl jsem něco jako tiché zasténání. Poznal jsem v tom vzdech smrtelného zděšení. Zaúpění z bolesti a žalu to nebylo. Bylť to onen dutý, přidušený zvuk, jenž z hloubi duše úzkostiplné vytryskuje. Ó znám tento žaluplný zvuk velmi dobře. Často v noci, v hodině půlnoční, kdy vše pohrouženo bylo ve hlubokém spánku, vydral se z mé vlastní hrudi, aby svou hroznou sklíčeností mé přístrachy zvětšoval a tak smyslů mne zbavoval. Pravím, že jsem jej
