Bylo již po soumraku, když se objevil. Pozdravil mne co nejsrdečněji. Ušklíbaje ústa od ucha k uchu měl se čiperný Jupiter k práci, aby nám nějakého toho bahňáka upravil k pozdní večeři. Co se Legranda týče — byl opětně u vytržení, neboť jinak nazvati to nemohu. Nalezl neznámé, dvojskořepinaté zvíře, které nový rod tvořilo; ba ještě více, s pomocí Jupiterovou chytli šťastně brouka, chrobáka, jak se domníval, dosud zcela neznámého, o čemž však teprve až příštího jitra měl se přesvědčiti.
„A proč ne teď večer?“ tázal jsem se, mna si ruce nad jasným ohněm a všechny chrobáky ke všem čertům posílaje.
„Ach, kdybych byl jen věděl, že vy zde budete,“ pravil Legrand, „ale jest tomu již také dávno, co jsem vás neviděl, a jak jen mohl jsem tušiti, že právě dnes večer mne návštěvou svou poctíte? Na cestě k domovu potkal jsem poručíka G—, který na tvrzi leží posádkou, a tomu jako pravý blázínek, jímž vskutku jsem, brouka toho jsem zapůjčil, a nemohu tudíž vám nález svůj nyní ukázati. Zůstaňte však přes noc u nás, s východem slunce pošlu Jupitera pro něj. Toť nejpůvabnější čásť stvoření.“
„Cože — východ slunce?“
„Nesmysl! ne! — brouk. Je lesklé, zlaté barvy — skoro tak velký jako krásný bílý vlaský ořech, na jednom konci hřbetu má dvě jako jantar černé skvrny, na druhém však třetí, poněkud delší. — Tykadla jsou…“
