Tato odhalení mocně mne povzbudiíla; spěchal jsem domů, chopil se dalekohledu a vrátil jsem se zpět na úskalí.
Svezl jsem se několikráte s výběžku dolů a shledal jsem, že na něm možno jen tenkrát usednouti a udržeti se, zaujmu-li určitou polohu. Tato okolnosť utvrdila mne v domněnce, kterou jsem již dříve choval. Chystal jsem se užiti dalekohledu. Neznamenalať zajisté asi slova „čtyřicet jeden stupeň a třináct minut“ nic jiného, nežli výšku nad viditelným horizontem, ježto směr horizontální jasně vyznačen byl slovy „severovýchodně a severně“. Kapesním svým kompasem ustanovil jsem si neprodleně jmenovaný směr. Pohyboval jsem dalekohledem, řídě jej co možná dokonale ve výši čtyřiceti jednoho stupně a opatrně pohybuje jím dolů i vzhůru, upoutal jsem svoji pozornosť okrouhlým otvorem v listí ohromného stromu, jenž všechny ostatní převyšoval. Ve středu otvoru pozoroval jsem bělavý bod, na kterémž jsem nemohl z počátku rozeznati, co by to v pravdě bylo. Zařídiv dalekohled ještě dokonaleji, pohlédl jsem opětně na onen bělavý bod a poznal jsem v něm lidskou lebku.
Při tomto odhalení řinula se mi krev do hlavy, neboť spatřoval jsem, že hádanka je rozluštěna, vždyť fráse „hlavní větev, sedmá větev, na východní straně“ nemohla se k ničemu jinému vztahovati, nežli jediné k poloze, v jaké na stromě trčela, a rovněž tak nepřipouštěla fráse „střel levým okem umrlčí hlavy“ jiného významu, než
