mne na místo dovede. Nedalo nám to velkého namáhání, abychom je našli. Otrokyně mne opustila a já si prohlížel tak zvaný zámek. Skládal se z nepravidelné skupiny útesů a skalisk, mezi nimiž poslednější vynikala nejen výškou, nýbrž i osamoceným a uměleckým vzezřením. Slezl jsem nejvyšší vrcholek, aniž jsem věru věděl, co mám počíti.
Když jsem takto svým myšlénkám volného přál letu, dotkl se zrak můj úzkého výběžku na východní straně úskalí ležícího, jenž byl asi loket níže pod vrcholkem, na němž jsem stál. Výběžek tento vyčníval asi osmnáct palců do prostoru a nebyl širší jedné stopy; ale jakýs výklenek v útesu způsobil, že nabyl podoby se sedadly, jakých naší předkové užívali, totiž sedadly, jejichž opěradla byla prohloubena. Nepochyboval jsem ani na okamžik, že jsem tím objevil v rukopise připomenuté sídlo ďáblovo, a již zdálo se mně, že vysvítá z toho pojednou úplné porozumění hádanky.
Dobré sklo mohlo by, jak jsem předpokládal, vztahovati se jedině na dalekohled, ježto slovo „sklo“ bývá jen zřídka v jiném smyslu od námořníků užíváno. Když mi již bylo jasno, že jest tu třeba dalekohledu, seznal jsem též, že jest si třeba zvoliti nějaký pevný, nezměnitelný bod, odkud by se dalekohledu s prospěchem užiti mohlo. Neváhal jsem také uvěřiti, že věty „čtyřicet jeden stupeň“ a „severovýchodně a severně“ obsahují návod, jakým směrem jest sklo zaříditi.
