„To moc víc, než já vědět, a ať čert mne vzít, když on sám vědět, co myslit. Ale všecko pocházet od brouka.“
Vida, že se od Jupitera naprosto ničeho nedovím, a že týž na nic jiného nemyslí, nežli na »brouka«, vstoupil jsem do loďky a odrazil od břehu. A poněvadž napínal příznivý vítr naši plachtu, dolétli jsme brzy do malého zálivu jižně od tvrze Moultrie, odkud nám bylo ještě dvě míle kráčeti, abychom dospěli k chýši. Byly asi tři hodiny s poledne, když jsme sem došli. Legrand nás očekával s tesklivou touhou. Vřele uchopil moji ruku, jsa velmi rozčilen, což mne znepokojilo i v mé předtuše utvrdilo. Byl smrtelně bledý, ač v jeho zapadlých očích plál jakýs nepřirozený, divoký oheň. Když jsme své pozdravy vyměnili a já se otázal po jeho zdraví, ptal jsem se též, ježto mi právě nic jiného nenapadlo, zdali již obdržel brouka od poručíka G—.
„Ach, ano,“ odvětil zardívaje se při tom. „Obdržel jsem ho již druhý den. Nic mne neodloučí od tohoto brouka. Poznáte, že Jupiter o brouku úplnou pravdu řekl!“
„A v jakém směru?“ tázal jsem se jsa v chmurných předtuchách.
„Tak dalece, že brouk skutečně je ze zlata.“ Řekl to s naprosto vážnou tváří, takže nebyl jsem schopen mu odpověděti, a bylo mně při tom nevýslovně úzko.
„Tento brouk zjedná, mi moje štěstí,“ pokračoval s vítězným úsměvem — „ano, tento brouk