„Mám-li mluvit pravdu, massa, nebýt pánovi tak dobře, jak by moct.“
„Jak, pán tvůj že je nemocen? To mne skutečně znepokojuje, když to slyším. Nač si stěžuje?“
„Ano, to právě to! — On nikdy si na nic nestěžovat — ale přece bejt skutečně nemocný!“
„Vážně nemocen, Jupitere? — A proč jsi mně to hned neřekl? Leží v posteli?“
„Ne, on neležet! — Nevědět on, kde ho střevíc hněte — chudák Massa Willa vskutku litovat — a mně opravdu nešťastným činit.“
„Jupitere, nechápu věru smysl tvých slov. Pravíš, že tvůj pán je nemocen. Neřekl ti také, co mu schází?“
„Jen, massa, neztrácet potřebovat hlavu nad tím — Massa Will říkat, že mu docela nic scházet — ale co dělat, on tak k zemi koukat a hlavu nechat viset, potom zas jako svíčka rovně postavit a jako husa bílý? A pak brát neustále syphon —“
„Užívá, Jupitere?“
„Pít syphon a vidět na stole figury, podivné figury, které já vidět v mém životě. Povídat vám, massa, nevědět už ani, co mám myslit, musí moc pozor dávat na něj. Pár dní před mně utéct, než vyjít slunce a nepřijít domů celý boží den. Uříznout si už pořádnou hůl, chtít dát jemu moc ran, až přišel — já však takový blázen, že nemít k tomu ani odvahy — on vyhlížet moc bídně.“
„Jak? — cože? — ach, ano! — máš pravdu, že s tím ubožákem nenakládáš příliš přísně —
