Stránka:ERBEN, Karel Jaromír - Prostonárodní české písně a říkadla.pdf/204

Tato stránka byla zkontrolována


„Kdyby mě byla
moje matička,
dokud jsem byla
malá holčička,
do kláštera dala,
nebyla bych znala
mého Jiříčka!“

Z Klatovska. — Srov. na str. 131 pís. 156.


378.

Ztráta.

(Nápěv 797.)

Žežulinka kuká
na buku v lesi —
ozvi se, má milá,
ozvi se, kde jsi?
ty jsi jenom ta jediná,
co jsi srdce mé ranila,
ozvi se, kde jsi?

Zazpíval slavíček
v hájku zeleném,
že my už, má milá,
svoji nebudem;
nebudem už spolu chodit,
nebudem se spolu vodit,
ach, už nebudem!

„Měla jsem holoubka,
ten mi uletěl;
že já budu plakat,
na to nehleděl:
uletěl mi do kapradí,
žádnej mi ho nenahradí,
ach nenahradí!“

Z Hradecka.


379.

Chudoba a láska.

(Nápěv 535.)

Pod našima okny
teče vodička —
napoj mně, má milá,
mého koníčka!
„Nechci, nenapojím,
já se koně bojím,
že jsem maličká.“

Pod našima okny
roste oliva —
pověz mně, má milá,
kdo k vám chodívá?
„K nám nikdo nechodí,
neb o mě nestojí,
že jsem chudobná.“

Pod našima okny
roste z růže květ —
pověz mně, má milá,
proč tě mrzí svět?
„Mne svět nic nemrzí,
ale srdce bolí,
plakala bych hned!“

Z Hradecka. — Srov. Čel. I, 84; III, 23; Suš. 265; Kol. I, 178.


380.

Rozžehnání.

(Nápěv 797.)

Sklopila očičky,
jakoby spala,
a její matička
z okna koukala.
Má dceruško! nestůj tady,
víš, že lidi pomlouvají,
že je to hanba.

„Má zlatá matinko!
není to hanba:
já se se svým milým
rozžehnávala;
už jsou sliby rozrušeny,
naše srdce rozvedeny —
šavli nosit má.“

Z Berounska. — Srov. Čel. III, 24.


381.

Poslední návštěva.

(Nápěv 369.)

Má paňmámo zlatá,
co děláte,
že přede mnou vrátka
zavíráte?
Vyjděte ven z domu,
ukažte mně vaší dcery
komoru.