Havel, Havel!
do lesa zajel
na bílým koni,
vlk ho tam honí.
Emane, Emane!
schovej dudy, máma ’de.
Proč bych já je schovával,
když jsem na ně dudával?
Kučero, Kučero!
co to u vás bručelo?
snad to kráva nebo bejk:
ňákej ďas to musel bejt!
Kdo německy se modlí
Vater unser, der du bist —
strojte na stůl, budem jíst!
Němcovi.
Otče náš, jenž jsi —
sběhli se dvá Němci
na jednoho Čecha,
že je štípla blecha.
Otče náš, jenž jsi —
prali se dvá Němci
o jednoho Čecha,
že ho štípla blecha.
Němec brouk,
hrnce tlouk,
házel jimi přes palouk,
a z palouku do louže —
šelma Němec v brdlouže!
Němec brouk
hrnce tlouk,
schovával je pod klobouk;
a když jich měl půl kopy,
vařil si z nich patoky.
Němec brouk
hrnce tlouk,
pod lavici házel —
protože je blázen.
Francouzovi.
Francouz, Francouz!
čtyry kočky zakous,
pátá jemu utekla,
dříve než se upekla.
Tyto veršíky pocházejí z l. 1741, když totiž Francouzové v Praze obležení z hladu požívati musili masa koňského, kočičího a p. Do téhož času také původem svým náleží posměšný veršík:
Vouy, vouy!
bába škvaří lůj.
Mon dieu, Písek!
Italiánovi.
Signore questo!
co’s uvařil, sněz to.
Špatným pradlenám.
Šišli mišli— šup na plot!
Špatným přadlenám.
Někde jako vlásek
někde jako klásek
někde jako myší vocásek
(rozuměj niť.)
Špatné švadleně.
Co pak dělá naše Bára?
V noci šije, ve dne párá
Pražským lampářům:
Vystrč! nastrč!
prostrč! zastrč!
Před časy říkávali v Praze študentům:
Blázni byli, kordy měli,
hadrama se fechtovali!
Strojné dívce.
Plná hlava pentlí a tkanic,
a přece jen holka na nic.
