»Kdybyste zpozoroval, že by se stával prudkým, vyjděte rychle z pokoje a nepouštějte se s ním do nějakých hádek. Stalo se již mnohým lidem, že utrpěli urážky nebo zranění, když se tak zachovali. Potom vznikne veřejný skandál, který se dotýká i mne a nás všech. Myslím, že jste ho nechtěl navštíviti ohledně záležitosti s Jižní Amerikou?«
Dámě jsem nedovedl lháti.
»Božínku! To jest právě předmět nejnebezpečnější!« řekla potom. »Nebudete věřiti ani slovu, co vám poví — tím jsem si jistá a nedivím se tomu. Ale neříkejte mu toho, neboť to ho nesmírně rozčiluje. Stavte se, jako byste mu věřil a pak z toho vyjdete bez nehody. Pamatujte si, že tomu věří sám. O tom můžete býti ujištěn. Nikdy nebylo na světě člověka poctivějšího. Ale teď se již nezdržujte, neboť by mohl míti podezření. Kdyby se vám zdál nebezpečným, — opravdu nebezpečným — zazvoňte a zdržte ho, pokud nepřijdu. Obyčejně se mi podaří ovládnouti ho, i když jest v nejhorší náladě.«
S těmito povzbuzujícími slovy mne dáma odevzdala zamlklému Austinovi, jenž tu čekal po čas našeho krátkého rozhovoru jako bronzová socha rozvážlivosti a pak mne dovedl na konec chodby. Tam zaklepal na dveře. Z vnitra se ozvalo něco jako zařvaní býka a již jsem stál tváří v tvář před profesorem.
Seděl zde na otáčivé stolici za širokým stolem, pokrytém knihami, mapami a náčrtky.
