Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/296

Tato stránka byla ověřena

dujíce rychle prchající nepřátele. Veškeré sváry z nesčetných pokolení, veškerá nenávist a krutosti jejich krátkých dějin, veškeré vzpomínky na pronásledování a útisky byly tohoto dne splaceny. Konečně byl člověk vítězem a člověk-zvíře se musil navždy spokojiti s místem mu přisouzeným. Ať prchali, jak chtěli, byli přece jen nepřátely příliš pomalými, aby mohli uniknouti čilým divochům a se všech stran neproniknutelných lesů jsme slyšeli radostné výkřiky, drnčení luků a praskání a údery, jak byli lidoopové sestřelováni ze svých úkrytů na stromech.

Šel jsem za ostatními, když v tom k nám přicházel lord John a Challenger.

»Již jest po všem,« pravil lord John. »Domnívám se, že vyčišťování můžeme ponechati jim. Čím méně z toho budeme viděti, tím lépe budeme spáti.«

Challengerovy oči zářily horečkou zabíjení.

»Dostalo se nám výsady,« volal, vykračuje si jako závodní kohout, »abychom byli přítomni typické rozhodné bitvě dějin — takové bitvě, které rozhodovaly o osudu světa. Čím jest, milí přátelé, vítězství národa nad druhým? Nemá to významu. Každé takové vítězství má stejný výsledek. Avšak tyto divoké boje, kdy v soumraku věků obyvatelé jeskyň dovedli zvítěziti nad tlupami tygrů, nebo kdy se sloni poprvé přesvědčili, že jest člověk jejich pánem — to byly pravé vítězné boje — to byla vítězství cenná. A podivným obratem osudu jsme viděli