nečně jsem zavřel vchod do ohrady, rozdělal jsem tři zvláštní ohně v trojúhelníku a když jsem se řádně navečeřel, upadl jsem v hluboký spánek z něhož jsem se měl probuditi způsobem zvláštním a velice vítaným.
Za časného jitra, právě když se rozednívalo, dotkla se nějaká ruka mého ramene a když jsem vyskočil, s rozechvěnými nervy a s rukou, sahající po pušce, vyrazil jsem radostný výkřik, neboť jsem ve chladném a šedém světle spatřil klečeti lorda Johna.
Byl to on — a přece to nebyl on. Opustil jsem ho chladného v celém chování, zcela korektního ohledně jeho osoby a v úpravných, šatech. Teď byl bledý a jeho oči zíraly divoce a těžce oddychoval, jako člověk, který daleko a rychle běžel. Jeho vyhublá tvář byla poškrabaná a krvácela, šaty s něj visely v cárech a byl bez klobouku. Zíral jsem na něj s velikým údivem, ale on mi neposkytl kdy k nějakým otázkám. Po celou dobu kdy mluvil, se hrabal v našich zásobách.
»Rychle mladý příteli, rychle!« volal. »Záleží na každém okamžiku. Vezměte kulovnice, vezměte obě. Já mám obě druhé! A teď tolik nábojů, kolik sebéřete. Naplňte si jimi kapsy. A teď trochu potravy! Půl tuctu krabic s konservami postačí. Tak jest to dobře! A nezdržujte se ani mluvením, ani přemýšlením! Jen rychle a odtud, jinak jsme ztraceni!«
Dosud zpola ve spánku a neschopen před-
