patnácti metrů. Toto místo mělo býti pro první dobu naším hlavním stanem, — naším útočištěm před náhlým nebezpečím a ochranou našich zásob. Nazvali jsme je ‚tvrzí Challengerovou’.
Bylo již poledne, než jsme se takto zajistili, ale teplota nebyla příliš tísnivou a všeobecný vzhled vysočiny ohledně temperatury i vegetace byl skoro umírněný. Buk, dub, ba i bříza, byly viditelny ve spleti stromů, která nás obkličovala. Jeden veliký strom gingkový, převyšující všechny ostatní, týčil svoje veliké větve a listí, podobné ženským vlasům, nad tvrzí, kterou jsme upravili. V jeho stínu jsme pokračovali ve své rozprávce a lord John, jenž se ujal v hodině činu velení, nám sděloval svoje názory.
»Pokud nás neuviděl nebo nezaslechl člověk nebo, nějaké zvíře, jsme bezpečni,« pravil. »Od chvíle, kdy zvědí, že jsme zde, počnou naše nesnáze. Dosud není známek, že by nás byli vypátrali. Proto jest pro nějakou dobu naším úkolem ukrývati se a slíditi po krajině. Jest nám třeba prohlédnouti si dříve naše sousedy, než je pozveme k návštěvám.«
»Avšak musíme přece postupovati,« odvážil jsem se poznamenati.
»Ovšem že, a to všemi prostředky, milý hochu! Budeme postupovati, ale s rozumem. Nesmíme nikdy jíti tak daleko, abychom se nemohli vrátiti ke své základně. A přede vším nesmíme nikdy, nepůjde-li o život nebo smrt, vypáliti ze svých ručnic.«
