Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/170

Tato stránka byla ověřena

Challenger se usadil na pařez po uříznutém stromu a bručel netrpělivostí. Avšak Summerlee a já jsme byli jednomyslní, že běží-li o takové praktické podrobnosti, musí býti lord John našim vůdcem. Sestup byl teď mnohem prostší věcí, když se provaz houpal přes nejhorší místo skály. Za hodinu jsme přinesli svoje kulovnice i brokovnici. Míšenci vystoupili také a po rozkazu lorda Johna přinesli nahoru balík zásob, pro případ, kdyby se naše prvá výzkumná cesta měla prodloužiti. Každý z nás byl opatřen pásem, naplněným nábojnicemi.

»Nuže, Challengere, trváte-li opravdu na tom, abyste byl prvním,« řekl lord John, když byly naše přípravy dokonány, »můžete jíti.«

»Jsem vám velmi zavázán za vaše laskavé dovolení,« pravil pohněvaný profesor. Neboť nikdy nebylo muže nesnášelivějšího když běželo o jakýkoliv tvar autority. »Když jste tak laskav a dovolujete to, přijímám dojista a zachovám se při této příležitosti jako průkopník.«

Posadiv se s nohama visícíma po obou stranách kmene nad propastí a se sekerou na zádech, hopkoval Challenger přes kmen a záhy byl na druhé straně. Po té se vztýčil a zamával rukama ve vzduchu.

»Konečně!« křičel. »Konečně!«

Díval jsem se naň ustrašeně a měl jsem jakousi nejasnou předtuchu, že ho stihne nějaký strašlivý osud, ukrytý za zelenou clonou, která byla za ním. Avšak vše bylo klidné, kromě něja-