»Tohle jest opravdu zvláštní,« ozval se skřehotavý hlas profesora Summerleea.
Obrátil jsem se a viděl jsem, že si prohlíží s velikým zájmem strom, kterého jsem se držel. Jeho hladká kora a malé žebrovité listy se mi zdály jaksi známými. »Jakže,« zvolal jsem, »vždyť jest to buk!«
»Zcela správně,« pravil Summerlee. »Je to náš dobrý známý v daleké zemi.«
»Není to jen náš dobrý známý, milý pane,« pravil Challenger, »nýbrž také, je-li mi dovoleno rozšířiti vaše porovnání, náš spojenec prvého řádu. Tento buk bude naším spasitelem.«
»Božínku!« vykřikl lord John, »most!«
»Výborně, milí přátelé, most! Nebylo nadarmo, že jsem ztrávil včerejší noci celou hodinu soustřeďováním své mysle na naši situaci. Trochu se pamatuji, že jsem jednou poznamenal k našemu mladému příteli zde, že G. E. Challenger je v nejlepším, když jest v úzkých. A připustíte, že poslední noci jsme byli v úzkých všichni. Avšak tam, kde se spojuje síla vůle s rozumem, nalezneme vždycky nějaké východisko. Bylo třeba najíti padací most, který bychom spustili přes propast. Hleďte, zde jest.«
Bylo to dojista skvělou myšlenkou. Strom byl dobrých šedesát stop vysoký a bude-li jen poražen správným směrem, překlene snadno celou propast. Když Challenger počal vystupovati, připjal si také táborovou sekeru. Teď mně ji podával.
»Náš mladý přítel má svaly a šlachy,« pravil.
