Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/164

Tato stránka byla ověřena

proměněný — byl to Challenger spokojený, a z jeho celé osoby zářilo štěstí a zdar. Když jsme se shromáždili ke snídani, díval se na nás s jakousi nepravou a prosebnou skromností jako by chtěl říci: »Vím, že zasluhuji vše, co mi chcete pověděti, avšak prosím vás, abyste to neříkali a ušetřili mne zardění.« Jeho vousy se jaksi jásavě ježily, jeho prsa byla vypjata a ruku měl vloženu mezi knoflíky své kazajky. Možná, že se tak ve své fantasii vidí někdy, jak ozdobuje prázdný podstavec sochy na Trafalgarském náměstí, čímž připojuje k ostatním, již stávajícím hrůzám na londýnských ulicích ještě novou.

»Eureka!«[1] vykřikl a jeho zuby se mu mezi vousy zaleskly. »Pánové, můžete mně blahopřáti a také si můžete blahopřáti vzájemně, záhada jest rozřešena.«

»Nalezl jste cestu nahoru?«

»Odvažuji se tak tvrditi.«

»A kde?«

Místo odpovědi ukázal na věžovitý jehlanec, stojící po naší pravici.

Naše obličeje — nebo alespoň můj — zbledl, když jsem pohlédl oním směrem. Že bylo možno na tento jehlanec vyšplhati, o tom nás náš soudruh ujistil. Ale mezi ním a vysočinou zela strašlivá propast.

»Nedostaneme se nikdy na druhou stranu,« povzdechl jsem.

»Ale můžeme se dostati alespoň všichni na-

  1. Řecky: „Již to mám!“ Poznámka překl.