wždy po hotowě, chrániti dítě před nehodou. Dokud ale anděl u něho bděl, nebylo w nižádném nebezpečenstwí. Jsouc milowána, střežena a opatrowána, rostla Violka jako kwítí, když je zahříwá boží slunce, a wlaží rosa nebeská.
Po patnácté kwetla jabloň od té doby, co pod ní noworozeňátko Bohu obětowáno bylo, když anděl takto promluwil: „Již nejsi dítě, Violko, wíš co dobré, co zlé, máš rozum; nyní se musíš sama o sebe starat. Měj wůli wždy jen k šlechetnému činu, a hleď by twé srdce tak dobré a čisté zůstalo, jako až posud. Rodiče twoje nikdy neopouštěj, a doufej, že budou skrze tebe wyswobozeni; byťbys i trápení podstoupit musela, přece wždy důwěřuj w milosrdného Boha. Já jdu nazpátek k mému otci, ale w čas potřeby budu při tobě.“
Po těch slowích rozloučil se anděl, jenž wždy jen w podobě krásné panny s Violkou obcowal. S pláčem a bolestí doprowodila ho tato kus za mysliwnu, a těžce se loučila od něho, ale brzy zpomněla na ubohé rodiče, jak mnohem nešťastnější oni jsou, a umínila si, beze stesku jen pro ně žiwu býti. Orel jí zaopatřowal wšecku potrawu pro dům a matka ji zpěwem obweselowala, když předla aneb cos jiného
