Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu/13

Tato stránka nebyla zkontrolována

„To je těžká úloha, ač se ti bude lehkou zdáti,“ powídal nejstarší z nich. „Chceš-li nás, milá sestro wyswobodit, musíš nám ušít každému po košili. Musíš wšak len sama zasít, wyplet, wytrhat, připrawit i sepříst, přediwo sama utkat, plátno wybílit, a košile z něho ušit. Při tom wšem nesmíš ale slowa promluwit, ať se s tebou cokoliw děje. Troufáš-li si to wywésti, wyswobodíš nás.“

„To není tak těžká wěc; wšecky ty práce já dobře umím, a mlčeti mi nebude za těžko, když wím, že wás tím wyswobodím“ odpowěděla dobrá sestra.

Za ta slowa bratři diw jí ruce nezulíbali. Po wečeři udělali jí lože, a ona brzy usnula.

Ráno po snídání dal jí bratr skřínku se semenem a řekl: „Nyní musíš od nás pryč, milá sestro; chceš-li nás wyswobodit, wezmi to semeno, pojď s námi, a my ti místo k setí wykážeme.“

Bohdanka byla wolna učiniti jak bratr prawil, a wezmouc skřínku do ruky, kráčela za ním. Když přišli do pěkného údolí, wykázali jí bratři pole k setí lnu a wydutou wrbu k obýwání, potom se s ní smutně rozloučili a odešli do swé jeskyně; Bohdanka pak i hned pole připrawila a semínko zasila. Mezi tím, co semeno wzcházelo, a len powyrůstal, měla