žují, by se dále nepouštěla. Až přejdu les, myslila si, budu daleko widět, a jistě uzřím chaloupku, kde Mladoň zůstáwá. Šla, šla až bylo lesu konec, a tu widěla rybník, luka, zahrady, zámek, od zámku ale pospíchal její miláček zrowna k rybníku. Trhla sebou radostí, a udělala tři kroky blíže; w tom wšak křídlo orlowo zašumělo, který chtěl swé dítě mocí odnést. Bylo již pozdě. Mlha je zahalila, ostrý hwizd zafičel powětřím a jako dýka projel srdce Mladoňowo.
W okamžení wyjasnilo se zase, ale již newiděl u lesa Violu, ani orla a slawíka, a chtěje přes rybník, zpozorowal teprw, že je okolo něho neproniknutelná zeď ze zlatého rákosí. Nikudy nebylo lze projíti, neboť po jedné straně rybníku pnula se kolmo zhůru skála nesmírné wýšky. Mladoň se koukal, zdali by přelézti mohl, a wšak poznal že by jen ptačí let byl s to, aby se tam dostal. Hledě pln zoufalstwí nahoru, widěl na nejwyšší špici růži, u ní orla a slawíka, který welmi bolestně zpíwal. Mladoň poznal ten hlas a žalostně zwolal: „Totě matka a otec Violy, a snad i ona je tam zakleta od zlého ducha! O kdož mi powí, jak bych je wyswobodit mohl?“
W té bolesti wrhl se pod strom a plakal. Tu slyší nad sebou šweholení dwou wlašťowek: „Aj se-
