wila uzardělá panna a wedla Mladoně přes práh do chaloupky.
„Wšecko na tobě je spanilé, tak i jméno twé, podobáš se we swé skromnosti kwětině, jenž se pod list ukrýwá, ale přece hledána býwá, jsoucí nade wšecky krásnější. Ale powěz, kde otce, matku máš, kde bratry a sestry?“ ptal se mladík, když nikoho newiděl.
„Bratrů ani sester nemám, a otec ani matka přiwítat tě nemohou, proto že jazyk kletbou němým se stal. Máti má tě zpěwem wítala a widěl si ji i otce již w zahradě.“
„Jen zpěw sem slyšel, ale u tebe nikoho newiděl, leč orla a slawíka.“
„A to práwě jsou moji nešťastní rodičowé,“ řekla Viola a zaslzela.
„Kýž by mi možná bylo rodiče twé z jejich zakletí wyswobodit, wěř, že bych rád žiwot nasadil.“
„Tys dobrý; ale jen ode mne mohou rodiče wyswobozeni býti. Jak a kdy, to mi posud známo není.“
Na to mu Viola wyprawowala, jak po wšechna ta léta žila, a mezi wyprawowáním pilně pobízela, by okoušel owoce a mléka, jež mu byla předstawila.
Těžce loučil se Mladoň s pěkným údolím, ale přece musel odejíti. „A ráda-li mne uwidíš, když opět
