náše. 8Tu mu řekli: „Pověz nám, pro koho toto neštěstí nás potkalo, jaké máš zaměstnání (odkud přicházíš), která země je tvůj domov, [a kam jdeš] a z kterého národa jsi ty?“ 9Odpověděl jim: „Hebrej jsem já a ctím Hospodina, Boha nebes, jenž učinil moře i pevninu.“ 10Tu zděsili se ti muži bázní velikou a řekli mu: „Cos to učinil?“ – Věděli totiž ti muži, že utíká daleko od Hospodina, protože jim to byl oznámil. – 11A tázali se ho: „Jak máme s tebou naložiti, aby moře přestalo (se bouřiti) proti nám?“ – Moře totiž se vzdouvalo, dál a dále. – 12Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrzte do moře, i přestane moře (se bouřiti) proti vám; neboť já vím, že pro mne bouře tato veliká přišla na vás.“ 13I veslovali ti muži, aby se vrátili k zemi, ale
i námořníci byli proti možným útokům ozbrojeni šípy, jichž mohli použíti i za losy. Mohli míti také pomalované, popsané kaménky nebo kostky, kterými jindy si hráli; mohli míti tabulky, na které napsali svá jména. Losy metali, tahali z osudí, kalicha nebo z nádoru (nádorce) t. j. z rance utvořeného vpředu nad pasem z cípů roucha od krku dolů rozstřiženého. Srv. Přís 16, 33. — Jonáš nemusel dáti dojít k tomu, aby bylo losováno, mohl se hned přiznati; neučinil tak nejspíše proto, že se domníval, že mezi pohany může býti zločinec, nebo mohou býti zločinci větší než byl Jonáš hříšník. Možno, že chtěl spisovatel tímto rysem zdůrazniti opět zaslepeně sebevědomí a přeceňování Israelitů, kteří viděli hříchy toliko na pohanech a nikoliv na sobě.
V. 8. „pro koho“: kdo jsi ty, pro něhož… „kam jdeš“ jest bezúčelná otázka (glosa), když tě věděli plavci, že loď pluje do Taršiše; na místě jest proti tomu otázka hebr: „odkud přicházíš“. — Zvědí-li plavci, odkud Jon přichází, dovtípí se také, který bůh se hněvá a Jonáš jim snad poví, jak dlužno toho boha usmířiti. Na zaměstnání se ptají snad proto, že cechy mívaly již tehdy své strážné bohy. Nahromaděnými otázkami vyslovena jest starostlivá snaha přesně vyšetřiti, který bůh jest rozhněván. Možno však také, že spisovateli nešlo o nic jiného, než podati obyčej, podle kterého se neznámi při setkání zahrnují četnými ustálenými dotazy. Srv. 1 Sam 30, 13.
V. 9. „Hebreové“ zvali se „synové Israelovi“ v rozmluvách s cizinci jako Gn 40, 15; Ex 2, 7; 3, 18; 5, 3. a jj. — Tak jmenováni byli také od cizinců (Gn 39, 14; 41,12. a jj). Srv. také Gn 14, 13. — „Hospodina“ = Jahve, — Bůh nebe sluje také Gn 24, 3. 7; Dan 2, 18; Neh 1, 4. — Jonáš, vyznávající, že Hospodin učinil moře i pevninu, přiznává se, jak pošetile jedná, když utíká před Hospodinem, jemuž utéci není možno, vyznává, že Hospodin seslal bouři na loď, Hospodin pro Jonáše, že však nechybil neuctivostí k němu nýbrž samoláskou (4, 2) Döller. K tomuto vyznání připojil pravděpodobně Jon i přiznání, že utíká před tímto Hospodinem (v. 10b). Tím lze vysvětliti otázku: „Cos to učinil?“ i hrůzu která plavce pojala (v. 10a). (Lüderwald-Döller). — „ctím“ = za Boha uznávám a vyznávám (slovně: „bojím se“).
V. 10. „Cos“. V tě otázce tkví projev hrůzy a výtky. Srv. Gn 3, 13. Jonáš jim byl oznámil, jak se možno dohadovati, ne toliko, že před Hospodinem utíká, ale také že Hospodin ho posílá do Ninive, kde má kázati jakožto muž Boží, prorok, jeho jménem, že však nechce poslechnouti. Plavci se hrozí této neposlušnosti. Nebylo slýcháno, aby prorok svého boha neposlechl, když jej volá. Kromě toho slyšeli zajisté o veliké moci boha Jonášova. Srv. Ex 15, 15; Jos 2, 9; 5, 1; 1 Král 4, 7; Judit 5, 9n.
V. 11. Plavci cítí podle svých názorů pohanských, že usmíří Hospodina boha Jonášova, budou-li mu obětovati Jonáše; cítí, že se moře utiší, vhodí-li do něho tuto obět lidskou; cítí, že se lodi uleví, až se zbaví člověka hříšného. Váhají, však, ježto se bojí zabíti člověka, muže Božího, proroka, jemuž se dostalo zjevení od Boha. Snad by se mohl na ně rozhněvati ještě více, kdyby mu vyvolenou jeho osobu, třebaže nyní neposlušnou hodili do moře. Ptají se Jonáše, protože on může nejlépe věděti, jak usmířiti boha, jejž Jon dosud ctil, nyní však urazil. Srv. 4 Král 17, 26 (Döller).
V. 12. Dlužno si všimnouti velkodušnosti našeho uprchlíka; nevytáčí se, nezatajuje, nezapírá; ale jako byl se přiznal, že utíká, ochotně přijímá trest touže po tom aby sám zahynul, jen když nezahynou druzí, aby ke hříchu útěku nepřipojila se vina cizí smrti (Jer).
V. 13. Plavci se hrozí utratiti život člověka, který jest dokonce prorokem, proto činí jestě jednou pokus, aby neuvalili na sebe krevní vinu: veslují vší silou,
