bývalý klášterní archiv nezachoval. Tolik zdá se jisto býti, že až do začátku 12. století na tom místě knížecí hrad stával, jejž okolo r. 1109 bratří Oldřich, kníže Brněnské († 1015), a Lipolt, kníže Znojemské († 1112), synové Konrada I. (před tím Brněnského, potom velkého knížete Českého) a vnukové velikého Břetislava I. proměnili v sídlo zbožných mnichův řádu sv. Benedikta. Hned prý r. 1110 položeny jsou ku kostelu, a ještě Jan II. biskup Olomúcký, kterýž 21. února 1126 umřel, prý jej posvětil. Oba zakladatelé byli dle své vůle v kobkách toho kostela pochováni, a taktéž jich synové, Konrád II., kníže Znojemské † 1150 (syn Lipolta Znojemského) a Spitihněv, kníže Brněnské † 1151 (syn Oldřicha Brněnského). Otcové i synové nadali klášter Třebečský tak bohatě, že se brzo potom stal nejznamenitějším klášterem řádu Benediktinského v Moravě, jak to jmenovitě ještě r. 1336 dokazuje okolnost, že papež Benedikt XII. opatu Břevnovskému a Třebičskému, jakožto představeným nejpřednějších klášterův řádu Benediktinského v Čechách a v Moravě, vydal bullu v příčině odbývání kapitulních shromáždění, klášterní kázně a pořádku v studiích.
Prvním opatem Třebičským jmenuje se Kuna, který 25. srpna 1138 zemřel. Jej následoval r. 1139 Adalbertus neb Vojtěch; — r. 1160 vyskytuje se Naděj, a další posloupnost dá se podlé stávajících pramenů takto sestaviti: r. 1174 a sld. Kuna II.; — r. 1184–1201 Tiburtius; — r. 1210 Martin; — r. 1225 Lukáš; — r. 1226 Zvěst; — r. 1228–1240 Arnold; — r. 1243 Jindřich; — r. 1260 Matiáš; — r. 1277 Martin II.; — r. 1289 Uňka; — r. 1326 Petr; — r. 1342 Adam; — r. 1387 Vít; — r. 1409 Načko; — r. 1418 Benedikt z Lomnice; — r. 1430 Petr II.; — r. 1439 Trojan; — r. 1453 Jan (probošt); — r. 1455 Matiáš II.; — r. 1470 Tiburtius II., poslední opat.
Zvláštní proboštství kláštera Třebičského nacházelo se v Luhu čili Komárově u Brna již od konce 12. století, potom v Měříně založené r. 1298 od krále Vácslava II.
V pečeti kláštera užívalo se obrazu Rodičky Boží s dítětem[1], v erbu města Třebíče ale ukazuje se v červeném štítu bílé, na příč položené břevno, a v něm vedlé sebe tři černé mužské kápí, což zajisté na bývalý klášter „černých mnichů“ se vztahuje.
Opan Naděj, narozen 1096, byl prý Přemyslovec[2].
Za opata Tiburcia stvrdil r. 1197 kníže Spitihněv Brněnský klášteru nejen všechno dosavadní nadání jeho, ale rozmnožil je ještě novými dary. Spis k tomu se vztahující jest nejstarší klášterní listina, a zachoval se v přepisu z 15. století v konsistorních aktech Olomúckých[3]. Tentýž opat začal prý letopisy kláštera spisovati, jež jeho nástupci prodloužili. Část jejich nalézala se ještě v rukou Pešiny z Čechorodu, který z nich ve svém Mars Moravicus právě jen ty zprávy uvedl, jež o původu kláštera máme.
Opat Matiáš I. (1260) učinil prý sbírku moravského lenního práva, jejížto pozdější přepis r. 1455 ztvrzen byl.
Za opata Uňky (1289) byly dědiny klášterní ode dvou sousedních rytířů, Hartliba a Jimrama z Boskovic (?) loupežemi velmi souženy, tak, že r. 1312 král Jan s vojskem z Prahy přichvátav, jejich hradu dobyti a je i s lidem jejich zvěšeti dáti musel. Tentýž král byl pak roku 1315 osobně v klášteře.
Za opata Petra I. (1326) byl zde opět r. 1335 král Jan a spůsobil s opatem, že se mezitím pod klášterem povstalá městská obec do tří let hradbami opevniti měla.
Opat Benedikt z Lomnice (nastoupil po r. 1418) byl učený a bojovný, a pomáhal r. 1423 se svým lidem Olomúckému biskupu Janovi Železnému při dobývání hradu Černohorského.
Za opata Petra II. (1430) přišel Prokop Holý na svém tažení k Brnu s Husity před klášter, zmocnil se prý města, jež jeho lid až do r. 1431 držel, a marně se o dobytí kláštera pokoušel. Na den sv. Mikuláše 1430 měl býti klášter ve srozumění s některými Třebičskými měšťany přepaden a do rukou husitského hejtmana Jindřicha z Valce (?) odevzdán. Ale úklad byl vyzrazen, a měšťané, kteří se byli napřed do klášterního chrámu vkradli, jsou tam polapeni a do Brna k utracení odevzdáni. Tím spůsobem zachráněna jest nádherná stavba chrámu Třebičského a zachována co převzácná památka svědčící o vysokém vyvinutí, jakého dosáhlo stavitelské umění ve vlasti naší již v 13. století. Ale již klesal blahobyt duchovního stavu toho, a politické i společenské poměry země nedaly mu více zotaviti se. Opatové museli statky i důchody kláštera zastavovati i prodávati, aby jen nejnutnějším potřebám vyhověti mohli.
Za opata Matiáše II., když klášter již hluboko v dluzích vězel, spadla naň nejtěžší pohroma, když roku 1468 uherský král Matiáš město Třebíč po tuhém obležení ztekl a zplenil. Obležení vrhli se do kláštera, a ještě z něho urputně se bránili. Následky toho byly nad míru smutné: kromě toho že klášter na staveních a svršcích veliké škody utrpěl, král Matiáš se zbytkem klášterního majetku tak libovolně nakládal, že nejen velkou část na vždy jemu odejmul, ale i ostatek do světských rukou odevzdal. Opat Matiáš musel svou hodnost složiti, a po něm nastoupil roku 1470 Tiburcius co opat již poslední. Postavení jeho ne
- ↑ V městském archivu nalézají se při pergamenové české listině od r. 1448, dle které opat a konvent Janovi z Kožichovic ves Ptáčov prodávají, dvě přivěšené pečeti: jedna konventu (starší) kulatá, s Pannou Marií na trůnu sedící a opisem v gotických majuskulích: „S (?) monasterii (?) Marie Trebecs“, druhá opatská (současná) eliptická, s Pannou Marií, před kterou opat klečí, s opisem též v majuskulích: „S. Trojani abbatis Trebicensis.“
- ↑ Boček jej vydával za syna knížete Oldřicha Brněnského, ničím však toho nedovodiv, p. J. G. Meinert jej zas měl za syna knížete Svatopluka Olomúckého.
- ↑ Erb. Reg. pag. 196.
