k druhým jedincům, tvoří právo soukromé, kdežto souhrn právních pravidel, která upravují poměr člověka k vyšším svazkům jemu nadřízeným, jichž on jest členem, tvoří právo veřejné.
Právo veřejné dělíme na právo mezinárodní, správněji mezistátní, a na právo státní v širším smyslu. Prvé upravuje vzájemné vztahy států mezi sebou, druhé jest právo platné v oblasti určitého státu. Toto dělíme pak dále na právo trestní, které upravuje oprávnění státu trestati ty, kdož se jakýmkoli způsobem prohřeší proti platnému řádu právnímu, na právo procesní neboli soudní, jež upravuje způsob, jakým se jedná u soudů, na právo správní, které obsahuje předpisy, jimiž se řídí správa státu, a konečně na právo státní v užším smyslu neboli právo ústavní, kterým se upravují právní postavení hlavy státu, pravomoc a příslušnost orgánů státních, ústrojí neboli organisace státu a práva a povinnosti občanů státních vůči státu.
Právo soukromé zahrnuje v sobě právo občanské, které upruvuje právní poměry státních občanů mezi sebou, právo obchodní, které jest souhrn předpisů upravujících zvláštní poměry občanů státních, pokud se týkají věcí obchodních, právo směnečné, kterým se upravují právní poměry vzníkající ze směnek, a právo horní, jež upravuje právní poměry vzniklé z provozování podniků horních.
§ 2 Název a vymezení předmětu.
Předmětem tohoto oboru jsou dějiny práva na území republiky československé, t. j. práva platného v oblasti dnešní republiky, jak se vyvíjelo od nejstarších dob až do převratu r. 1918. Jde tu tedy o dějiny práva platného v českém státu. Právo toto jest v základním svém rázu národním právem českým, t. j. právem českého národa. Postupem doby národní právo toto bylo sice zabarvováno vlivy cizími, zejména západními nicméně základ jeho zůstal vždycky český.
Předmět tento nepodává však dějiny veškerého práva neboli všech oborů práva plativšího na území republiky československé, nýbrž obmezuje se na dějiny práva státního v užším smyslu, tedy na dějiny ústavní. Jinými slovy na dějiny státního vývoje a státního zřízení, a dále na dějiny právních pramenů.
České právo, právě tak jako právo kteréhokoli jiného státu středověkého, se v jednom směru zásadně lišilo od práva státu moderního, totiž svou nejednotností. Kdežto v moderním státu jest veškero právo jednotné, t. j. platí. pokud zvláště není stanoveno něco jiného, pro všechny příslušníky státu bez rozdílu, právo české tuto vlastnost nemělo. V českém státu nebylo jednotného práva, naopak byl tu silný partikularism právní, t. j. neplatilo
