však právo samostatnějšího bytí, názory a předpisy právní se odlišují od názorů a předpisů mravních, náboženských atd., právo se rýsuje jako samostatný jev společenský proti mravu, náboženství atd. Při tom ovšem právo zůstává v těsné souvislosti se všemi ostatními složkami národního života, prodělává s nimi také všeliké změny, jest a zůstává vždy výplodem, (produktem) své doby. Právní řád jest součástkou společenského řádu národa.
Avšak právo, i když jest již samostatným jevem společenským (sociálním), prodělává určitý vnitřní vývoj. Nejprve zajisté jako právo platí to, co se jako právo skutečně zachovává. Vznik tohoto práva nelze vždy bezpečně zjistiti; stačí prostě, že se zachovává. Není také dáno v písemné formě, nýbrž žije v právním přesvědčení národa nebo kmene jako jeho duševní majetek a přechází s pokolení na pokolení, a v tomto právním přesvědčení národa nebo kmene tkví také jeho závaznost. To jest právo zvykové neboli obyčejové, čili také nepsané. Pramenem neboli zdrojem práva jest tu takřka výhradně právní obyčej, a existenci takovéhoto právního obvčeje zjišťuje soud. Proto mluvíme tu také o období práva soudcovského.
Později však ti, kdož ve státu mají skutečnou moc v rukách, vvdávají předpisy, jimiž se zařizují poměry ve státu nebo v národu nebo jen v určitém kmenu, a jimiž ti, kdož jsou jejich moci podrobeni, jsou povinni se říditi. Závaznost takovýchto pravidel tkví ve skutečnosti, že jsou vydána od těch, kdož mají moc v rukách a kdož mají tudíž právo poroučeti, jinými slovy kdož mají moc zákonodárnou. Tato pravidla jsou vydávána již v písemné formě. Takto nám vzniká nový druh práva, právo psané neboli zákonné, jehož pramenem neboli zdrojem jest rozkaz státní moci, t. j. zákon. Začíná nám období práva zákonného.
Pokud časového pořadu obou těchto druhů práv se týče, v každém státu a u každého národa jest nejprve právo obyčejové, k němuž se později druží právo psané, drahnou dobu jde oboje toto právo souběžně, potom právo psané nabývá vrchu nad právem obyčejovým, až konečně v převážné většině států právo psané zatlačuje právo obyčejové úplně do pozadí, někde v určitých oborech práva platnost jeho i zcela vylučujíc.
Právo dělíme zásadně na právo veřejné a soukromé. Dělidlem jest tu nazírání na člověka. Na člověka vůbec mužeme totiž pohlížeti s dvojího hlediska: buď jako na jedince, který proti ostatním jedincům stojí v poměru souřadném, t. j. jest jim roven, anebo pohlížíme na člověka jako na člena určitého svazku jemu nadřízeného (obce, okresu, státu atd.), vůči kterému stojí v poměru podřadném, t. j. jest jemu podroben. Tu pak souhrn právních pravidel, které upravují poměr člověka jako jedince
