Že výborným byl řečníkem, stal se spolu dovedným v umělých obratech v rozmluvách svých. Začal třebas mluviti o hospodářství a dokázav, jak užitečno, pakli děti v národní hned škole nějakého nabývají navedení k rozumnému hospodaření, přecházel z myšlénky na myšlénku, až posléze skončil přísným zvukem: „Bděte, nebť hodina — nejistá!“ —
Děti ho velice rády poslouchávaly. Nemluvil-li po nějaký čas ničehož, nedaly mu dříve žádného pokoje, dokud jim něco pěkného nepověděl.
„Tatínku! tatínku!“ bylo slyšeti ze všech stran, „promluvte k nám slovíčko!“
A aby jej takřka přinutili k mluvení, dovedli už někdy domácí něco, coby mu ústa otevřelo. Však tehdy měli se po pětích. Budoucně zašla jim zajisté všechna chuť ku škádlení. —
Někdy, jak známo, přichodí na člověka jakási omrzelosť a chladná nechuť k životu. Všecko ho mrzí, nač jen pohlédne. Rád by se tohoto vnitřního zbavil neladu, než nelze. Jako železnou rukou cítí se upoután.
Tak podobně svírala i tatíčka Hynka někdy taková trudnomyslnost, že sobě jako mrtev, jako nulla na levé straně počínal. Nic ho netěšilo, ale vše bolelo. Než snášel svůj trud trpělivě; toliko chtěje sobě uleviti poněkud, říkával sám u sebe:
„Bděte, nebť hodina — nejistá!!“
