lým svým bratříčkem v pláči a modlitbě pohovořiti. Měli za to, že vlastenská půda sladký spánek a příjemný mu dodává odpočinek. Zde nalezal se mezi svými krajany, k nimžto ho táž víra, tentýž mrav a jazyk poutal.
Želeli ale toho, že Vlastimilek v cizině v chladný klesnul hrob. Ach jak častokráte posýlali do oné krajiny své vzdechy, své touhy! Jak rádi ozdobili by rov bratra svého květinkami, kdyby mezi nimi taková vzdálenost rozložena nebyla! Než nemohouce jemu tímto způsobem svou lásku projádřiti, činili to tedy tím srdečnější modlitbou, hlavně na den jeho úmrtí.
Tu šli všichni do kostela na mši sv. a vroucné se tam modlili. Na večer pak konali společně hodinky za mrtvé, při kteréž pobožnosti voskové svíčečky rozžehli.
Takto tedy zůstali Bohumil a Vlastimil i po své smrti u sladkém spojení s tatíčkem svým. Láska, v kteréž rodina Hynkova se kochala, nepřestala ani po smrti těchto dvou nádějných synů.
Kde láska, tam všecko, říkával tatíček Hynek. A že slova tato jsou pravdivá, mohl se každý v domě jeho přesvědčiti. Toliko, že tato láska brzy zase trpkou zkoužku přestáti musela!
Doufali, očekávali lepších a radostnějších časů; než zda se jich dočekali?
