alebrž za duševní chorobu, ve kteréž tatínek jako Kaifáš[1] budoucí věci věštil. Pročež ač navykli přece vždy se zarmoutili domácí při slovech: „Hodina nejistá!“ —— Jako by jich někdo do srdce bodnul, kdykoliv jim bylo ona slova slyšeti!
Než jaká porada?
Pána Boha prositi, aby jich od náhlé a nenadálé smrti chrániti ráčil, varovati se všeho, co by jim na zdraví nebo živobytí uškoditi mohlo, toť bylo všecko, čehož se ve své opatrnosti uchopiti mohli. Ostatně říkávali: „Staň se Bože svatá tvá vůle!
A v Boží vůli složen jest náš život i naše smrť. V rukou Božích spočívá náš osud. Nebude-li Bůh ostříhati nás, nadarmo jest snažení naše.
O tom všem byla rodina Hynkova také úplně přesvědčena.
Pročež nezoufali nad neštěstím, jakéž až posud postrádali, alebrž doufajíce v Boha těšili se na lepší čase.
„Bůh to tak chtěl“, řikávali, „aby Bohumil a Vlastimil náhlou zemřeli smrtí“. — Nelze tedy zpěčovati se.
Byli z toho povděčni, že Bohumil v rodné zemi, v lůně drahé své vlasti odpočívá. Mohli aspoň přece někdy jeho hrob navštiviti a se sesnu-
- ↑ Kajfáš byl nejvyšším knězem židovským, jenž nevěda prorokoval, že Ježíš měl umříti za lid.
