„Ach! mne ubohého otce“, zalkal bolestně, „svého Vlastimilka neuzřím více!“
Výpověď otcovu potvrdili domácí.
„Ach ovšem, že neuzříte více! Vlastimilek — v Pánu!“ — A majíce za to, že tatíček důstatečně připraven jest na nejsmutnější zprávu, upozornili ho mna pravý účel návštěvy velebného pána, jakož i doručili jemu onen osudný list.
Uchopiv jej s rukou třesoucí přeletěl ho s rychlostí blesku.
Jako stařičký Jakob poznav sukni syna svého zvolal: „Sukně syna mého jest, zvěř nejhorší snědla ho, šelma sežrala Josefa“: tak podobně i tatíček Hynek naříkal sobě pro neočekávanou ztratu syna svého. Neboť maje černé na bílém, jakých dalších potřeboval důvodů? Bolesť byla veliká a bylo se co báti, aby zdraví tatíčkovo neutrpělo zase.
Než milý Pán Bůh neukládá na člověka nikdy více, aby toho snésti nemohl.
Za dlouhý čas oplakal otec syna svého a domácí svého bratra, až posléze bolest ulehla, aby novému zase zármutku postoupila místo…
Tatínek Hynek uzdravil se. Děti měly z toho radost a děkovaly Bohu. Starý řád v domě zavéden. Avšak trudnomyslnosť, jakáž svírala tatíčka drahný už čas, ustoupiti nechtěla. Ano podobalo se, že následkem náhlé smrti dvou milovaných dítek a za příčinou vlastní nemoci ještě valně ze zvýšila. Nepokládáno to více u něho za „podivínství“
