„Pšck!“ volali všichni, „počkej ty sloto !“ — „Dáme ti!“
Kocour maje těžký hřích na svém svědomí hleděl se dostati ven. Jedním skokem byl v pokoji nemocného tatínka a náleznuv tam okno trochu odevřeno vyskočil jím na ulici. Nacházeje se pod šírým nebem, tepruv oddechnul sobě z hloubi kočíčího svého srdce. Než brzy na to dostal přece metličkou, aby mu po druhé chuť na špačka zašla.
Tatíček vida kocoura ufouknouti oknem nepotřeboval se více tázati, co se to asi stalo? Domlouval svým domácím pro jejich neopatrnost, dokládaje: „Hle, jak hodina — nejistá!“
Po této události vedla se řeč toliko o špačku a kocouru. Každý něco jiného viděl, každý něco jiného k tomu dodával, až posléze strhl se z toho všeobecný smích. O kýžby věděli, za jakou příčinou jich navštivil duchovní správce! Odnechtělo by se jim zajisté smíchu. Avšak smích a pláč nejsou daleko od sebe!
„Tuť máte zase hezký důkaz“, pravil kněz, „jak nejistý jestiť život člověka! Jako onen špaček o málo byl by smrti propadnul, tak mohlo se cos podobného i Vlastimilovi státi, kteréhož čekáte. Nejlépe tedy, oddati se do vůle Boží a na všecko připraviti se, cokoliv nás potkati může!“
Podivné tyto narážky na Vlastimila a možnou jeho smrť' vzbudily v srdci Hynka a rodiny jeho
