Vědouce, že nemoc tatíčka bez toho zarmucuje, varovali se u jeho přítomnosti plakati. S jasnou tváří konali každé dílo.
Avšak při vší příčinlivosti jak lékaře, tak i domácích nechtěla nemoc lepšího nabýti tvaru. Ano podobalo se, že se proroctví tatínkovo a špačkovo přece naposledy vyplní.
Tatíčkovi přitužilo.
Dal se zaopatřiti Pánem Bohem, jak na horlivého křesťana přisluší.
Za zdravého života přistupoval ku správě boží a pak k stolu Páně s hlubokou úctou a pokorou; ale teď ve své nemoci učinil to s největší pobožností a s takovou kajicností že přítomní až k slzám pohnuti byli.
Co dělal mezi tím špačeček? Ubožáček rmoutil se s tatíčkem!
Po celý čas jeho nemoci velmi málo zpíval a jenom někdy své obvyklé zaštěbetal: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“
Tato upomínka na smrť nebyla ovšem žádným balsámem v nemoci tatička Hynka. Pročež by trudnomyslnosť jeho ještě více se nerozmáhala, odstraníli špačka vykázavše mu prozatím jiné místečko. —
Po odbytém zaopatření svátostmi umírajících ulevilo poněkud tatíčkovi. Spolu ale zmocnila se jeho neobyčejná touha, kdyby spatřiti mohl syna svého Vlastimila.