Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/65

Tato stránka byla zkontrolována

Vědouce, že nemoc tatíčka bez toho zarmucuje, varovali se u jeho přítomnosti plakati. S jasnou tváří konali každé dílo.

Avšak při vší příčinlivosti jak lékaře, tak i domácích nechtěla nemoc lepšího nabýti tvaru. Ano podobalo se, že se proroctví tatínkovo a špačkovo přece naposledy vyplní.

Tatíčkovi přitužilo.

Dal se zaopatřiti Pánem Bohem, jak na horlivého křesťana přisluší.

Za zdravého života přistupoval ku správě boží a pak k stolu Páně s hlubokou úctou a pokorou; ale teď ve své nemoci učinil to s největší pobožností a s takovou kajicností že přítomní až k slzám pohnuti byli.

Co dělal mezi tím špačeček? Ubožáček rmoutil se s tatíčkem!

Po celý čas jeho nemoci velmi málo zpíval a jenom někdy své obvyklé zaštěbetal: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“

Tato upomínka na smrť nebyla ovšem žádným balsámem v nemoci tatička Hynka. Pročež by trudnomyslnosť jeho ještě více se nerozmáhala, odstraníli špačka vykázavše mu prozatím jiné místečko. —

Po odbytém zaopatření svátostmi umírajících ulevilo poněkud tatíčkovi. Spolu ale zmocnila se jeho neobyčejná touha, kdyby spatřiti mohl syna svého Vlastimila.