Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/64

Tato stránka byla zkontrolována

vždy horšila. Chorá noha se zapálila jako pentla a bolela tatínka náramně.

Domácí dostali strach. Jsouce u veliké starosti o svého milého otce povolali zkušeného lékaře. Tento proskoumav a ohledav nemocného jak náleží předepsal prostředky, spolu ale stranou prohlásil nemoc tatínkovu za povážlivou. „Nevím, pravil odcházeje, vyvázne-li!“

„Ach, pane doktore!“ šeptala Božena se slzou v oku, „prosíme vás, — spaste ho!“

„Co mi možného, učiním“; doložil doktor. „Zatím s Bohem!“

Každého téměř dne docházel lékař, aby se o stavu nemocného tatínka přesvědčil. Cokoliv umění a vlastní důmysl podával, všeho svědomitě použito, aby nebezpečí odstráněno bylo.

Spolu měl lékař krásnou příležitost, pozorovati starostlivou lásku, jakouž se děti tatíčka Hynka k němu byly nesly.

Ve dne v noci bděli u lože jeho. Každé i nejmenší jeho hnutí pozorovali. Každou i nejmenší jeho žádost čerstvě plnili. Klesal-li někdy tatínek na mysli anebo byl-li netrpělivým, tu mu synové a dcery dodávali útěchy říkajíce: „Nermuťte se otče! vezdejší věci pomíjející jsou!“ — Chraňtež nebesa! aby jim obsluha břemenem býti se zdála. Svému otci sloužiti, toť byla největší jejich rozkoš! Vždyť to milý Pán Bůh sám poroučí, aby děti jako pánům sloužily těm, kteříž jich zrodili.