Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/63

Tato stránka byla zkontrolována

Tatíček Hynek byl pozván. Všem slibům, všemu dobrému předsevzetí bylo — konec. Ještě tentokráte a pak nikdy už!

Venku mráz, až to fičelo. Nebe zaháleno šedými mráky, z nichžto polétoval sníh. Ostatně bylo bez větru.

Hostů mnoho se sjelo, honba započala.

Tatínek mnoho měl práce, výborně mířil a ani jeden zajíc neuniknul smrtonosné jeho ráně.

Bylo po houbě, ve kteréž několik set ušáků padlo. Hosté se rozjeli.

Brzy ale na to cítí tatíček jakousi slabotu v celém svém těle. Bolení hlavy se dostavilo a tíhota svírala jej na prsou. Horkost vstupovala mu do oblíčeje a žádné neměl chuti na jídlo. Aha! nastudil se!!

Ze začátku tajil všemožně svou nemoc obávaje se domluvy. Nechtěl s barvou ven, nechtěl vyjeviti, co ho bolí. Když ale to vždy hůř s ním dopadalo, nezbývala žádná jiná rada, leč říci: „Děti! jsem nemocen“

„Toť ovšem zlá novina!“ řekli synové a dcery. „Snad ale dá Bůh, že to bude zase dobře“. — —

„Ta zatrolená puška!“ doložili po tichu.

Nezbývalo nic jiného, leč tatíček musel do postele. Dávaly se obyčejné domácí léky proti zachlazení, ale všecko dokázalo se takměř bez účinku. Místo aby nemoc měla se mírniti, ona se