Než právě tenkráte, když se již takřka chystal na cestu zpáteční, začalo se nad hlavou jeho ztmívati, až posléze čírá noc se rozprostřela před zrakem jeho.
Ruka Páně dotkla se předně tatíčka Hynka.
Co se mu děti napovídaly, co se ho naprosily, aby pušky nechal, aby se s honbou nezabýval, nic — platno! Tatínek byl výborný střelec a zůstal výborným střelcem až do smrti.
Ačkoliv přikulhaval, nicméně zočiv bystronohého zajíce ho dohoniti chtěl. Ačkoliv v chůzi poněkud nejapně si počínal, přece však lezl přes hory doly. V zimě v létě, v sněhu a v mrázu bylo mu — vše jedno!
Přijda z honu celičký unaven a utrmácen jak často sliboval, že více nepůjde! Než netrvalo to dlouho, a tatínek ubíral se zase s dvojkou a svým psem „Othelou“ do polí a lesů.
Míval v obyčeji říkati: „Bděte, neboť — hodina nejistá !“ Ale právě že to pouhý obyčej, nic naň nedbal a přece na hon chodil. Špaček prorockou mu prozpěvoval píseň: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“ avšak co platno, když prach a olovo takovou pro něho měly vnadu?
Tak jest; každá navyklosť je zlá!
Nemejlím-li se, byloť to před vánočním hodem, když v okolí Křížovic uspořádána honba veliká.
