V neděli a ve svátek musel každý do chrámu na mši sv. a kázaní, a pak i na odpolední služby boží.
Hynkův Vlastimil chodíval vždycky do kostela Panny Marie na nábřeží, ježto tam služby boží v českém se konaly jazyku. Lidu jako by nabil!
Ach! jak častokráte, vida tento veliký zástup věřících majících jeden toliko chrám, vzdechnul sobě Vlastimil: „Kýžby lépe postáráno bylo o duchovní potřeby mých krajanův ve Vídni!
A při tom zpomenul sobě na svůj domov, na to pohodlí, jakéž mají tam věřící za příčinou náboženství svého.
Jda ze služeb božích neopomenul Vlastimil také navštiviti starožitný chrám sv. Štěpána. Velebnosť této svatyně, kteráž posvátnou naplňuje hrůzou srdce křesťana, zajímala ho vždycky velice. Na všecko se díval, přijda ale ke kazatelně zláštní věnoval pozor těm zvířátkům, kteráž na kamenném zábradlí schodů vytesána jsou. Viděl tam žáby, ještěrky, hady, štíry atd. Něco lezlo vzhůru, něco dolů.
Nemoha si to vysvětliti, tázal se příležitostně duchovního. A tu slyšel, že to má následný význam: „Jako čistá zvířata lezou vzhůru, nečistá pak dolů, tak podobně mají ústa kazatelská na kazatelně cnosť a pravou víru Krista Ježíše hájit a vyvýšovat, hřích a blud ale s kazatelny zavr-
