Avšak počet množil se; všichni tedy nemohli po hromadě zůstati.
Udeřila hodina, přišel čas, kde Vlastimil, tedy druhorozený syn, vyučen jsa řemeslu řeznickému, do světa na zkušenou odebrati se měl.
Ranec a hůl byly po hotově.
Onoho dne, co Vlastimil otcovský domov opůstiti měl, vypádalo to u Hynků velmi smutno. Rozprávka žádná, žádná chuť k jídlu, žádná práce, všecko navlečeno k pláči.
Jedna spoledne odbila a s ní čas — k odchodu.
Ach, bolestné bylo to loučení!
Tatíček plakal, bratři, sestry plakali a ubohý Vlastimil docela slzel.
„Synu můj!“ pravil otec, „ve jménu Páně propouštím tebe z domu v naději, že se ve světě Boha přidržíš a své vlasti věrným zůstaneš. Anděl strážce doprovázej tebe na všech cestách tvých, hlavně ale stůj při tobě v čas nějakého pokušení. Kamkoliv přijdeš, první tvá chůze ať je do kostela. Modlívej se vždycky. Hospodař a neutrácej zbytečně. Hleď se v řemesle zdokonaliti. Nezapomínej také na nás, jakož i my na tebe zapomínati nebudeme. A teď opatruj tě Bůh!“
Tu políbil Vlastimil otci svému ruku, a otec políbiv ho a učiniv mu kříž na čele doprovodil ho až na silnici. Slavínek nesl mu ranec a Bohunka sukovitou hůl. Ostatní šli s nimi.
