X.
Bylo po pohřebě.
Známí a přátelé se rozešli. Tatíček Hynek se svojí rodinou a s milým svým špačkem zůstal samoten.
Často zpomínal v Pánu zesnulého svého Bohumíla a oplakával ho.
V neděli anebo ve svátek, když se svými dítkami trochu na procházku si byl vyšel, nezameškal nikdy navštíviti také hřbitov a hrob zemřelého svého syna. Mnohá nábožná myšlénka povznesla se tam ku hvězdám, mnohá spolu slza padla na pěkně uspořádaný náhrobek.
A kdo se o okrásu tuto staral?
Byliť to mladší bratři a Sestry zesnulého, jako: Ladislávek, Miláda, Bohunka a Slavínek.
Tito jak mile jaro se otevřelo a sluníčko svými paprsky zemi k novému počalo buditi životu, pustili se též do práce, aby hrob milého svého bratříčka vkusně ozdobil.
Pěkný kříž z litého železa s pozlaceným Pánbičkem musel napřed na hrob postaven býti. I nescházel též nápis. Byloť tam napsáno zlatem:
„Náhlá smrť nás často schvátí,
Jako kvítko žhavá slunce zář;