čte správu, že dne 27. ledna 186.., tedy právě na sv. Jana zlatoústého v moravských Křížovicích horlivý národovec, starostlivý otec přečetné rodiny, jehož vůbec „tatinek Hynek“ jmenovali, náhlou zemřel smrtí. —
Smutná tato zpráva dotkla se nemile všech známých a přátel zesnulého.
Bylo tu divení a dotazování, jak se to jen stalo, ježto tatinek Hynek veždy zdráv a vesel vyhlížel?
„Tepruv ondyno viděli jsme jej“, pravili někteří, „kterak se svými osílkami po poli se proháněl“.
„Věru“ divili se zase jiní, „není tomu dávno, co náš tatinek obratnou rukou a neklamným okem zajíce střílel, a tu to máš! leží už na márách!“
„Hle!“ podotkli druzí, „co má člověk jistého?“
„Člověk jest a není,
Všecko s ním se mění.“
„Dobře, když tedy každé chvíle připraveni jsme na odchod z tohoto světa. Neboť hodina — nejistá!“
K těmto a podobným rozprávkám přidávalo se také cosi o jakémsi „špačku“, že prý byl „dobrým prorokem“. —
I nu ovšem; proč by Bůh také němé tváři nemohl uděliti zláštního daru? —
