neboť hodina nejistá!“ A k tomu pakli ještě i špaček dodával: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“ tedy může si každý pomysliti, že to právě tolik, jako do cukru dávati hodně hořké žluči.
Co se mu domácí napovídali, aby si to z hlavy vyrážel, aby na špačka nedbal; nic platno! „Věřte mi!“ uzavřel po dlouhé domluvě, „hodina — nejistá!“
Posléze nechybělo mnoho, žeby se byli proti špačku spikli, chtíce ho odstraniti. Doufali takto, že tatíček, nebudeli slyšeti: „Smrť zloděj!“ aspoň poněkud se vyléčí od podivné těžkomyslnosti své.
Zatím ale znajíce přítulnost a lásku tatínkovu ku ptáku, a vědouce, žeby z toho hrozný v domě povstal pohrom, upustili od úmyslu svého. Umínili sobě, tuto slabou stránku svého otce trpělivě nésti a raději za něho vroucně modliti se.
Avšak ostatně podivínství otcovo i špačkovo mělo za následek, že synové a dcery skutečně častěji na smrť pamatovali, což jich mocně k cnostnému pobádalo životu.
Nechceme říci, že by tatíček Hynek byl prorokem, tím méně, žeby takého nadání měl — špaček. Dosti ale na tom, že dopuštěním prozřetelnosti božské něco v domě jeho se přihodilo, o čemž tatíček dávno již byl tušení měl.
V měsíci březnu 186… totiž konal se výroční trh v Kr……, kamž lid ze sousedních dědin přichází.
