Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/4

Tato stránka byla zkontrolována

Podlé kostela vede silnice rovná jako dlaň. Mnoho vozů tuto jezdívá. Právě ubírá se mimo pěkný povoz, z něhož jakýsi pán vystrkuje hlavu.

I jemu napadlo to podivné zvonění a pročež chtěje věděti příčinu tohoto, ohlížel se na vše strany.

Tu zočí ženštinu ubírající se s masem od řezníka k domovu.

„Stůj! Mikši!“ zavolal pán na vozka svého.

„Hej, tetičko! slyšíte? Proč se v této nepřihodné chvíle u vás zvoní?“ táže se pocestný.

„Proč to dělá vždycky: bim, bam, bim, bam“ ?

„„V pravdě: bim, bam!““ odvětila smutně hanáčka. —

„Ale prosím vás, co jest to: bim, bam?“

„„Ach! můj Bože!““ vzdýchla sobě, „„už ten tam, ten tam!““ —

Více slov nebylo zvědavému pánu třeba. Poznal z toho: „ten tam“, jakož i ze slzy, kteráž se v oku tetičky byla zatřpítila, že toto vyzvánění platí události — smutné.

Věděl, že kdosi umřel; avšak nechtěje býti dotíravým, zavolal „jet“ a uháněl k cíli svému. Měl za to, že otázka, kdo totiž v Křížovicích umřel, brzy sama sebou se rozhodne.

I nemýlil se.

Brzy na to sedě za sychravého dne měsíce ledna v zatopené světnici a přebíraje se v novinách