Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/38

Tato stránka byla zkontrolována

hověl dávaje mu vlastní rukou mouchy a moučné červy, nébrž popříval mu taký více svobody.

Když se svou rodinou u oběda za stolem seděl, přiletěl obyčejně špaček, jsa volán, až k tatíčkovi, kdežto kouskem masa častován byl. A na důkaz vděčnosti posadiv se na konec stolu volal: „Smrť, zloděj ! — Smrť, zloděj! — Špače-če-če-ček!“

Tu obyčejně říkával tatínek:

„To je kubík! Ten mi trefil na náturu“. — „Já říkávám: Hodina — nejistá! a špaček mi odpovídá: Smrť, zloděj!“

Spolu ale pozorováno, že při těchto slovech jakýsi trpký si pohrává usměch kolem rtů jeho. Podobalo se, jakoby slova: „Smrť, zloděj!“ mu lhostejná nebyla. jakoby duchem prorockým mu cosi věštila.

Než znajíce návyk a povahu tatínkovu nekladli domácí na to až příliš velikou váhu. Toliko vidouce někdy tatíčka zamyšleného, jemužto špašek svým osudným: „Smrť, zloděj!“ přizvukoval; pohrozili vždycky ptákovi řkouce: „Špačku! budeš po tichu!? — Co to mluvíš?“ — A špaček umlkl, aby po chvíli zase znovu — začal. Vždyť zvyk — druhá přirozenost!

Kočka nesměla se ve světnici ani ukázati.

„Nevím, co bych udělal“ opětoval často Hynek, „kdyby mně tak kocour mého špačečka sežral!“ —