hověl dávaje mu vlastní rukou mouchy a moučné červy, nébrž popříval mu taký více svobody.
Když se svou rodinou u oběda za stolem seděl, přiletěl obyčejně špaček, jsa volán, až k tatíčkovi, kdežto kouskem masa častován byl. A na důkaz vděčnosti posadiv se na konec stolu volal: „Smrť, zloděj ! — Smrť, zloděj! — Špače-če-če-ček!“
Tu obyčejně říkával tatínek:
„To je kubík! Ten mi trefil na náturu“. — „Já říkávám: Hodina — nejistá! a špaček mi odpovídá: Smrť, zloděj!“
Spolu ale pozorováno, že při těchto slovech jakýsi trpký si pohrává usměch kolem rtů jeho. Podobalo se, jakoby slova: „Smrť, zloděj!“ mu lhostejná nebyla. jakoby duchem prorockým mu cosi věštila.
Než znajíce návyk a povahu tatínkovu nekladli domácí na to až příliš velikou váhu. Toliko vidouce někdy tatíčka zamyšleného, jemužto špašek svým osudným: „Smrť, zloděj!“ přizvukoval; pohrozili vždycky ptákovi řkouce: „Špačku! budeš po tichu!? — Co to mluvíš?“ — A špaček umlkl, aby po chvíli zase znovu — začal. Vždyť zvyk — druhá přirozenost!
Kočka nesměla se ve světnici ani ukázati.
„Nevím, co bych udělal“ opětoval často Hynek, „kdyby mně tak kocour mého špačečka sežral!“ —