těchto jmén hodni nejsou, že jejich řeči a skutky úplně se jim protiví.
„Ukázalo se, že Bohumil se stal — „Světomilem“, Vlastimil — „Vlastihrdem“, Všeslav ale — „ukrutným Slavožroutem“.
O by nepřítomný tatínek věděl, co se doma děje, zajisté by hořem se pominul! Ubožák! leží v nemocnici s polámanou nohou, zatím rodina jeho v úplném rozbroji!
Co se tyto věci v Křížovicích dály, objevil se mimo nadání Slavínek se špačkem sice, ale bez — tatínka.
Obklopivše ho bratři a sestry vítali jej srdečně tázajíce se spolu nedočkavě: „Kdeby tatínka nechal?“
Místo odpovědi dal se chlapec do pláče.
Více nebylo třeba. Všichni, kolik jich zde bylo, plakali spolem. Bylať to smutná podivaná, jak jim hořké z oka padaly slze. Každý mohl hned se domysliti, že jakési musel míti tatínek neštěstí. Hned jim napadlo, že nyní stala se snad skutkem ona předtucha, v kteréž tatínek veždy říkával: „Děti! hodina — nejistá !“
Všem srdečko bolestně tlouklo a nevyslovná úzkost svírala útroby jejich.
I Bohumil, Vlastimil a Všeslav byli tímto výjevem jako zaraženi. Snad jim jejich svědomí