udržeti skříkl: „Svatý Josefe!“ a jižjiž letěl také se schodů dolu.
Okamžitě strhnul se křik a nářek a Slavínek div že strachem a lekem klece nepůstil!
Lid se sběhl, pomáhal tatínkovi z těžkého jeho pádu tázaje se ho, v čem a kde sobě ublížil?!
Narazil si hlavu tak, že mu krvácela, loktíky notně si odřel, co ale nejhůře, — polámal si nohu!
Ach Bože! toť byla těžká rána pro tatínka a veškerou jeho rodinu! Tak se na něm naplnilo, co tak často míval v obyčeji říkati: „Hodina — nejistá!“ — Ovšem, že nejistá! Neboť kdo by se toho byl nadál že tatínek maje se za šťastného a dosáhnuv vřele žádaného špačka k tak bolestnému přijde úrazu?
Rychle, spolu ale i opatrně vztáhli mu botu z nohy, a nemeškajíce dlouho pro ranhojíče poslali. |
Zatím popřál mu domácí pán odpočinku ve svém pokoji, až by první nebezpečí minulo.
Přivolaný lékař zpravil nohu v kotníku porouchanou dávaje spolu dobrou radu, aby se tatínek na nějaký čas zanesti dal do všeobecné nemocnice u sv. Anny. Rada přijata a stalo se.
Co činil mezi tím Slavínek se špačkem ?
Rmoutil se, plakal a naříkal sobě.
