Jakoba Slavínkovi nejvíce se líbil. A na jehlatou jeho věži nemohl se dosti nadívati.
Zastavili se také v rádnici, aby tam pod bránou něco viděl. A co?
Jest tam vůbec známé kolo, o němžto se bájí, že za den uděláno z čerstvého dřeva, do Brna přinešeno, prodáno a výtěžek propit. Pak tam visí na řetězi ošklivé zvíře s plechovým již ocasem, tak zvaný „drak“ anebo lépe „ostrovid“, jehožto ve Sloupských chyceno prý jeskyněch.
„A tatínku! co je to?“ táže se mladík ukazuje při tom prstem na návrší, kteréž k jihozápadu nad městem vévodí.
„Jest to — Spielberg; lidé tomu říkají — Špimberg. Za dřevních časů mívali tam praotcové naši svého bůžka Peruna, později z hradu učiněno státní vězení; teď ale zrušeno a v zábavné proměněno místo, odkud Brňané krásného požívají rozhledu na město a vůkolní krajinu“.
„Hle! jak se časové mění!“ vzdechl si Slavínek.
Nyní byl již čas, aby špačka koupili.
Přijdouce do ulice — nemejlímli se, byla to „kobližná“ — nalezli brzy číslo onoho domu, v němžto předmět vřelé touhy tatínka se nalezal.
Byloť tomu skutečně tak, jak oznámeno.
V druhém poschodí, kamž prácně člověk do-
