„I nu, u nás! U nás máme umíráček, tentohle ale zvonek žádným umíráčkem není!“ — „Ostatně ale milý synu!“ jal se poučovati tatinek Slavínka, „i zde jsme v rukou božích, i zde může nás náhlá zachvátiti smrť a snad ještě spíše, nežli doma. Věru, hodina — nejistá!“ domluvil tatínek.
A v tom to hrozně zaječelo, vozami to trhlo, Slavínek brzo by ze svého sedadla byl spadnul, a hlubokým hu! hu! hu! pohybovala se povozní řada rychleji a rychleji ku předu.
Připozdívalo se, a den se už nachýlil, když přijeli do Brna.
„Chvála Bohu!“ šeptal tatínek synovi, šťastně jsme se sem dostali, ač hodina — nejistá!“
Slavínek vyvaloval oči. Vše osvíceno krásným plynovým světlem, kteréž při jasném večeru chlapcovi mnohem pěknějším se zdálo, nežli hvězdičky na nebi. Vysoké domy s osvětlenými oknama působily naň čárovně. Všude mnoho lidu a křiku, všude pro něho nový, nevidaný svět.
Bylo již trochu pozdě, aby se bez prodlení octnuli, kde se špaček prodával.
Vyvolivše sobě hostinec u „třech králů“ za nocleh odebrali jsou se na odpočinutí po skromné večeři.
Ráno ohledli se po městě, navštívili jak se rozumí, tamní chrámy, mezi kterýmž chrám sv.
