Tu bylo shonu a běhání! Vidíme to, jakoby to bylo dnes. A přece od onoho času proměnila země už několikráte tvářnosť svoji. Mnohý náš známý a přítel položen jest byl od oné doby do hrobu k otcům svým!
Tatínek Hynek obleknul se do teplého zimního kabáta, vzal svrchník a notný kožich, beranici a rukavice; dýmka nesměla scházeti se vším příslušenstvím a pak ještě něco…
Bez peněz nemohl se ovšem vydati na cestu, ty tedy vzal s sebou; ale k tomu ještě něco zláštního.
Byl to široký pytel, v němž by oboje nohy pohodlně vedle sebe odpočívati mohly. U vnitř byla výborná kožešina, kteráž našeho tatíčka zahřívala, jako kamna ve slušném jeho pokojíčku.
Než děti nedopustily přece v starostlivosti své, aby tatínek sám odjel. Pročež dcera Bohunka, velice rozmilé děvče, doprovázela ho až do nádraží Ol.... Slavínek ale, bohabojný to mládeneček, konal s ním výpravu pro špačka.
Pacholek zaprásknul do koní a tito uháněli jako vítr pryč. Brzy objevilo se nádraží, v němž pohotově stál pární vůz s celým růžencem jiných povozů. Za chvíli zahvízdlo to až do kostí a s hlubokým sténáním odjížděl tatíček do Brna, kde za dřevních časů Perun, pohanský bůh hromu, svůj chrámec byl měl.
