Margreta. Ale kolikrát! A to že tam střídník pěkně káže. Ale Alenka tam už dávno nebyla.
Alena (schválně). Však já zas půjdu.
Margreta. To věřím, to věřím. Sv. panny Margrety už bylo — Panenko, víš-li vzácná svatá a tobě přemilá, viď?
Alena. A proč?
Margreta. Však ty víš a počítáš. Přinášíť vagací čas, a přivodí domů studenty, veselé, milovné žáčky. (Významně.) Také do Rakovníka. A ten tvůj Rakovnický mládenec —
Alena (smějíc se). O tom střídník také kázal?
Margreta (ostřeji). Ne, ale Marta věnečnice mi vypravovala —
Maří. Její jazyk se ke všem věcem připlichtí.
Margreta (důrazně). Je to zbožná žena, věřím jí, i to, promiň, holoubku, žeť ten Jan je veselý tovařiš až trochu příliš, žeť proto škol nedbá.
Maří. Znáš-li ho?
Margreta. Neznám, ale Marta věnečnice —
Alena (rychle). Klevetnice.
Margreta. Do očí bys jí toho neřekla!
Alena. Hned — Až přijdu do Rakovníka —
Margreta. To se budeš raději honit za studentem (důrazně, skoro výhrůžně), nepřejde-li tě chuť po dnešku, až uslyšíš, co náš pán dal v Bělči ohlásit a poručit. To snad ti zajde chuť sama chodit za zmilelíčkem. (Odejde v levo.)
Alena (popuzena). Já? Sama že! — Tať řečí točí —
Maří. A utrháním musí uhlodnout. (Po Margaretě vyslovujíc.) A „náš pán“ co ten zase — ale nech jí — a raději běž — Já jdu k potoku —
Alena. Už běžím. (Odkvapí úvalem v pravo.)
