Stránka:Alois Jirásek - Kolébka.djvu/63

Tato stránka byla zkontrolována
59


Jíra. Ano — Bez kyje.

Purk. Milosti. Když někdy psík na píď zaběhne —

Jíra. Psík! Draví hafani a ne na píď, na hony hluboko.

Král (zapomenuv se). A hubí zvěř a dáví. A co lovčí?

Purk. Jak? Toť zas ten Rakovnický student. Co ten tu?

Marg. (plná zvědavosti snaží se, aby domnělého studenta uviděla).

Jan (neobraceje se). Ten helmbrechtník, jak jste povídali.

Purk. Ten, jenž u hájovny, u dubů —

Jan (rychle k purkrabímu). A cos prve mluvil, že jak živo nebylo tolik pytláků a lesních škůdců —

Jíra. Tak? Ale největší je on — Tenť by měl státi s parohy v trhový den na pranýři. To proto je najednou tolik škůdců, aby mne odtud odklidil — Hrozilť mně. (Obrací se ku králi.)

Jan. Mladého jsi mně za Jíru nabízel, ten že už věkem mdlí.

Jíra. I na pekelný řetěz —

Král. Tolik už zvěděl?

Jan. Že lovčí o něm ví. Ví-li?

Purk. Ví — pravdať.

Král. Přiznává se —

Purk. (ke králi). Co zas to holoplíště, Milosti.

Dobron. Pro bůh, holoplíště!

Purk. Milosti, rač dovoliti — jáť myslil —

Jan. Tu dívku.

Purk. Jeť tak smělá, stáří sobě za na nic neváží. Ještě včera, když jsem ji napomínal, naschvál, v smilné bujnosti vysoko táhnouc hlavu nesla, hřbet zkřepčila a ústa marným, světským zpěvem prznila — Však hle — zas se směje — A nestoudná je!

Jan (prudce). Jak! Dokaž!

Král. Dokaž.

Park. Sama se přiznala, že má čtyři — čtyři milé —