Marg. Zvláště dívky se světa chytají.
Purk. A ta polesného obzvláště.
Marg. Ó, což ta —
Jan (prudce). Jak? (Zpamatuje se.) Že se tak změnila?!
Marg. Za rok, za dva se, Milosti, děvče hrubě změní.
Purk. Zvláště když starý nekáže.
Marg. A teta ve všem hoví.
Jan. I aby — (Na Margretu mírněji.) Je-li tu dosud polesného sestra?
Marg. (rychle). Spí už, Milosti.
Jan. A neť je s ní?
Purk. Nikoliv, je v komoře, jinde.
Jan. S tetou ještě nemluvila?
Purk. Dosud nikoliv.
Jan. Zavolej ji.
Purk. Teď? Sem?
Jan. Teď a sem! Ať vidí, když je taková — (Ukáže na kolébku.)
Purk. To pravda, Milosti, pravda, ať vidí. (Odejde po schodech.)
Jan, Margreta.
Jan (prohlíží si Margretu). Svobodná?
Marg. Pustila jsem, od světa Milosti, a zaslíbila svatou čistotu.
Jan. Takéž panenstvo je jako zlato. Jenže ho málo.
Marg. A tady, v krajině, Mil., obzvlášť. U nás pak, v Mrákotíně —
Jan. Je zas málo ženichů. (Směje se.)
Marg. (zmatena).